O CHEERLEADINGU
Co si o nás myslíte?

Jen málokterý sport je zatížen tolika stereotypy, jako právě cheerleading. Všichni to známe z amerických filmů i seriálů – cheerleaders (nesprávně překládány do češtiny jako „roztleskávačky“) jsou zpravidla namyšlené a povrchní holčiny, které se ve skupinkách prochází po školních chodbách zásadně ve svých uniformách a s velkou žvýkačkou v puse. Když se zrovna neupravují, nelíčí před zrcadlem, nebo nenahání kluky, najdete je v tělocvičně nebo na fotbalovém hřišti, kde svým poskakováním, máváním velkými třásněmi a hlasitým pištěním povzbuzují hrající fotbalisty.

A teď jak to je ve skutečnosti…

Už samotný výraz „roztleskávačky“ nebo „roztleskávání“ není úplně přesný. Původní anglický termín cheerleading lze přeložit jako vedení k povzbuzování (to lead – vést; to cheer – povzbuzovat). V češtině (stejně jako v mnoha jiných jazycích) to ale bohužel zní poněkud kostrbatě, a tak jsme pro neexistenci vhodnějšího jednoslovného překladu skončili u výrazu roztleskávání, který však působí spíše úsměvně.

My sami tento termín nepoužíváme, a stejně jako v jiných zemích, jsme si přivlastnili původní anglické termíny – jsme cheerleaders a náš sport je cheerleading.

Problémem je, že téměř každý, koho se zeptáte, má alespoň základní (byť stereotypní) představu o tom, co dělají roztleskávačky, ale jen málokdo tuší, co dělají cheerleaders. Když pak vidí nějaké video ze soutěže, nebo natrefí na cheerleaders jak v létě trénují někde v parku, slyšíme věty jako „Tyjo, tak to jsem vůbec netušil. Já myslel, že jen máváte těma třásněma…“.

Sport, který neměl být sportem

Kdybyste se v roce 1898 zeptali studenta University of Minnesota Johnnyho Campbella, jestli je cheerleading sport, zřejmě by vaší otázce nerozuměl. Vždyť jediné, co tenkrát udělal, bylo, že se postavil před tribunu diváků sledujících zápas amerického fotbalu, a snažil se je zorganizovat tak, aby povzbuzovali svůj univerzitní tým pokud možno co nejvíce koordinovaně a za využití společných pokřiků.

V tu chvíli to nikdo netušil, ale právě tento okamžik se stal základním kamenem nového a originálního sportovního odvětví. Divácký ohlas totiž vedl k tomu, že se obdobné snahy organizovat povzbuzování fanoušků na zápasech začaly objevovat na univerzitách napříč spojenými státy. Mnohé z těchto škol pak pro tyto účely také začaly zakládat specializované týmy.

Sport pro muže

V dnešní době, kdy většinu cheerleaders tvoří ženy, je téměř nepředstavitelné, že šlo původně o ryze mužskou záležitost. Na počátku 20. století ale cheerleading vypadal přeci jen jinak, než dnes – omezoval se na různé pokřiky doprovázené jednoduchými pohyby (např. tlesknutím) s postupným začleňováním všeho, co mohlo zvýšit atraktivitu a „viditelnost“ cheerleaders, a s tím i chytlavost společného pokřiku. Začínají se např. používat různé propriety jako megafony a velké cedule s barvami, nápisy či písmeny. Tyto cedule v podstatě suplovaly jakési čtecí zařízení, protože pomáhaly divákům orientovat se v tom co a kdy křičet. Díky tomu už nevypadalo povzbuzování jako náhodné výkřiky jednotlivců, ale mělo svou sílu. Barevné pompony (které laici označují za třásně) pak zdůrazňovaly pohyby cheereladers.

Tyto pohyby se postupně stávaly propracovanější a inspirovaly se v tanci i v gymnastice. Různé skoky, akrobatické prvky a nakonec i zvedačky (tzv. stunty) a pyramidy zvyšovaly diváckou atraktivitu cheerleaders, kteří tak mohli s fanoušky lépe pracovat.

Ženy se ve větší míře začaly v cheerleadingu objevovat až ve 40. letech, a to v souvislosti s druhou světovou válkou. Ta způsobila, že byli mnozí muži z univerzit verbováni na frontu, a mužských cheerleaders tak byl najednou nedostatek. Dnes v cheerleadingu jednoznačně převažují ženy.

Týmy, které jsou složené pouze z žen, jsou označovány jako „all-girl“, zatímco týmy, které mají i muže nazýváme „co-ed“ (z anglického co-education = vzdělávání studentů obou pohlaví). Plně mužské týmy (někdy se jim říká „all-boy“) jsou spíše rarita a jsou občas k vidění v Asii.

Sport se širokým záběrem

Od dob, kdy studenti Johnny Campbell či Thomas Peebles organizovali pokřiky fanoušků na fotbalových zápasech, se cheerleading vyvinul v celosvětově rozšířenou a velmi náročnou sportovní aktivitu s mnoha disciplínami, ve kterých je možné soutěžit. K vidění jsou tak velké týmové choreografie, malé skupiny, dvojice i jednotlivci.

Co se ale na takových soutěžích hodnotí? Mávání pompony a zvedání cedulí? Ano i ne. Cheerleading je totiž sport, který své prvky čerpá z mnoha jiných sportů – zejména z tance a gymnastiky.

Základním stavebním prvkem cheerleadingu je tzv. stunt. Jedná se o prvek předváděný skupinkou složenou (dle výkonnosti) ze dvou až pěti cheerleaders, z nichž jedna, tzv. „top“ je ostatními zvedána až do výše propnutých paží. Existuje nepřeberné množství variací základních stuntů, které se liší počtem lidí, kteří topa zvedají (tzv. „baseů“), počtem rukou, které topa reálně drží a počtem nohou, na kterých top stojí. Dále existuje množství různých vzestupů, při kterých top může rotovat podle různých os (salta, twisty), případně přeskakovat z jedné nohy na druhou a tak podobně. Ve stuntu pak top předvádí tzv. sklil, tedy nějakou tělesnou pozici, v níž prokazuje míru rovnováhy a flexibility. Stunt je následně zakončen kontrolovaným sestupem na zem, během kterého top opět může různě rotovat či přeskakovat.

Více vzájemně propojených stuntů pak tvoří tzv. pyramidy.

Byť existují určité základní stunty, je množství jejich variací omezeno pouze fantazií trenéra (gravitace pro nás až tolik limitující není…). Soutěžní sestava je složena z několika sekvencí stuntů a pyramid, které jsou doplněny o výhozy topa do vzduchu (tzv. basket-tossy) či akrobatické prvky (salta, fliky…), skoky, případně tanec. To vše je doprovázeno soutěžní hudbou.

A kde že jsou ty cedule? Týmová choreografie začíná částí, která se nazývá „cheer“. Ta se předvádí bez hudby, je tvořena hlasitým týmovým pokřikem, který udává rytmus a během kterého cheerleaders ve stuntech využívají různé prvky jako cedule či pompony. Je to vlastně takový pozůstatek původní myšlenky cheerleadingu, tj. práce s diváky.

Co a jak se trénuje

Vzhledem ke komplexní povaze cheerleadingu, který vyžaduje určitou míru síly, výbušnosti, vytrvalosti, stability a flexibility, je i tréninková příprava cheerleaders taková, aby odpovídala těmto požadavkům. Součástí tréninkového cyklu je tedy nezbytně jak fyzická, tak technická příprava.

Začínáme různými drily (nácviky) a postupně zvyšujeme obtížnost trénovaných prvků. Možná více než v jiných sportech u nás platí, že „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Zatímco u atletů, skokanů, fotbalistů a dalších je na prvním místě výkon, nikdo neřeší, jak se u toho tváří a jak vypadají. Naopak, když maratonec v cílové rovince běží s jazykem na vestě, každý si řekne „ten do toho dává vše“. V cheerleadingu je to jiné.

Pro nás, stejně jako v jiných estetických sportech, je forma stejně důležitá jako předváděný prvek. Na soutěži tedy nestačí jen předvést něco, co se vymyká chápání většiny lidí (například vyhození topa ze země do napnutých rukou, kde si top následně strčí nohu až za ucho), ale měli bychom to provést technicky čistě a ještě se u toho usmívat a působit, jako že to je ta nejběžnější věc na světě. Divák (i porota) se má naším výkonem bavit a ne mít pocit, že base pod svým topem umírá a top se modlí, aby nespadl na zadek. I výraz je proto nutné trénovat…

A pak jsou tu mašle

Mašle patří mezi základní symboly spojené s cheerleadingem. Je pravdou, že součástí každé dívčí soutěžní uniformy je (poměrně velká) mašle ve vlasech. To k tomu prostě patří. Stejně jako třpytky, líčení a vyčesané vlasy (mluvíme tu o dívkách - kluci si vystačí jen s uniformou). Jednotlivé týmy pak mají své barvy, které tvoří součást jejich image i projevu na soutěžní ploše, a cheerleadingové soutěže jsou tak pestrobarevnou přehlídkou, ze které někdy až přecházejí oči.

Svět cheerleadingu je vůbec svět, kde se vše blýská. Je to svět zářivých barev, líčení a dokonalých účesů. Je to ale také svět, který může působit hodně povrchně. Ve skutečnosti je za tím vším pozlátkem hlavně tvrdá dřina, disciplína a odříkání. S nadsázkou říkáme že cheerleaders se nepotí, ale třpytí. Na tréninku se tedy kromě krůpějí potu nic neleskne…

Je to nebezpečné?

Je nebezpečné jezdit na kole? Může být, pokud nejsou dodržována základní bezpečnostní pravidla.

V cheerleadingu je bezpečnost přímo úměrná míře zodpovědného chování všech zúčastněných. Ano, děláme věci, u kterých hrozí pád z výšky na zem, ale takovým pádům je možné dobře předcházet soustředěním při provádění jednotlivých prvků a vhodným vedením tréninků s využitím dalších bezpečnostních opatření, jako je měkký gymnastický koberec a zkušení chytači. Dobrý trenér respektuje schopnosti a dovednosti všech cheerleaders. Každý v týmu také musí umět správně a bezpečně chytat padajícího topa, což je vlastně i jedna z prvních dovedností, kterou se v cheerleadingu učíme. To, že si z tréninku odnášíme sem tam nějakou modřinu, už nikdo ani neřešíme.

Budoucnost cheerleadingu

Největší výzvou cheerleadigu je vymanit se ze stereotypu, že se jedná o nenáročnou volnočasovou aktivitu pro povrchní holky, co se rády líčí. Tento názor opustí každý, kdo si někdy na vlastní kůži zkusí, o čem to celé je.

V současnosti působí celosvětově množství národních i nadnárodních zastřešujících organizací jako ICU (International Cheer Union), ECU (European Cheer Union) či ČACH (Česká asociace cheerleaders), které se snaží o směřování cheerleadingu mezi profesionální sporty s tím, že bychom se jednou mohli objevit i na Olympijských hrách.

Více informací o cheerleadingu le možné nalézt i v rámci projektu Cheerleading je sport.

Zastřešující organizace