Pro někoho sport, pro jiného životní styl.
Cheerleading, to totiž nejsou jen třásně a poskakování.
Jen málokterý sport je zatížen tolika stereotypy, jako právě cheerleading. Všichni to známe z amerických filmů i seriálů – cheerleaders (nesprávně překládány do češtiny jako „roztleskávačky“) jsou zpravidla namyšlené a povrchní holčiny, které se ve skupinkách prochází po školních chodbách zásadně ve svých uniformách a s velkou žvýkačkou v puse. Když se zrovna neupravují, nelíčí před zrcadlem, nebo nenahání kluky, najdete je v tělocvičně nebo na fotbalovém hřišti, kde svým poskakováním, máváním velkými třásněmi a hlasitým pištěním povzbuzují hrající fotbalisty. Jaká je ale realita?
Cheerleaders dělající to, co vždy
Cheerleaders ve škole povídající si o klukách
Cheerleaders vyjasňující si vzájemné vztahy
Už samotný výraz „roztleskávačky“ nebo „roztleskávání“ není úplně přesný. Původní anglický termín cheerleading lze totiž přeložit jako vedení k povzbuzování (to lead – vést; to cheer – povzbuzovat). V češtině (stejně jako v mnoha jiných jazycích) to ale zní poněkud... no... kostrbatě, a tak jsme pro neexistenci vhodnějšího jednoslovného překladu skončili u výrazu roztleskávání, který však působí spíše úsměvně.
My sami tento termín nepoužíváme, a stejně jako v jiných zemích, jsme si přivlastnili původní anglické termíny – jsme cheerleaders a náš sport je cheerleading, nebo zkráceně prostě cheer (Je nám jasné, že Josef Dobrovský by nás za to asi nepochválil).
Problémem je, že téměř každý, koho se zeptáte, má sice alespoň základní (byť stereotypní) představu o tom, co dělají roztleskávačky, ale jen málokdo tuší, co dělají cheerleaders. Když pak vidí nějaké video ze soutěže, nebo natrefí na cheerleaders jak v létě trénují někde v parku (což děláme velmi rádi), slyšíme věty jako „Tyjo, tak to jsem vůbec netušil. Já myslel, že jen máváte těma třásněma…“.
A to nemluvíme o tom, kolik lidí si nás plete s mažoretkami, které sice někdy při svých vystoupeních používají pom-pomy, ale jinak nemají s cheerleadingem zhola nic společného.
Josef Dobrovský neschvalující používání anglických slov v českém jazyce
Mažoretky na vystoupení
(mají hůlky a čepice)
Cheerleaders na vystoupení
(nemají hůlky ani čepice, zato stojí jedna na druhé)
Jistě. Navzdory tomu, co říkají různí škarohlídi, splňuje cheerleading všechny body v obecné definici sportu (aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví). Nehledě na fakt, že byl v roce 2021 uznán Mezinárodním olympijským výborem jako olympijský sport, čímž započal svou cestu na Olympijské hry.
Kdybyste se v roce 1898 zeptali studenta University of Minnesota Johnnyho Campbella, jestli je cheerleading sport, zřejmě by vaší otázce nerozuměl. Vždyť jediné, co tenkrát udělal, bylo, že se postavil před tribunu diváků sledujících zápas amerického fotbalu, a snažil se je zorganizovat tak, aby povzbuzovali svůj univerzitní tým pokud možno co nejvíce koordinovaně a za využití společných pokřiků. V tu chvíli to nikdo netušil, ale právě tento okamžik se stal základním kamenem nového a originálního sportovního odvětví.
Divácký úspěch totiž vedl k tomu, že se obdobné snahy organizovat povzbuzování fanoušků na zápasech začaly objevovat na univerzitách napříč spojenými státy. Mnohé z těchto škol pak pro tyto účely také začaly zakládat specializované týmy někdy označované jako yell leaders (z angl. yell - křičet).
Na počátku 20. století vypadal cheerleading o dost jinak, než dnes – omezoval se převážně na různé pokřiky doprovázené jednoduchými pohyby (např. tlesknutím) s postupným začleňováním všeho, co mohlo zvýšit atraktivitu a „viditelnost“ cheerleaders, a s tím i chytlavost společného pokřiku. Začínají se např. používat různé propriety jako megafony a velké cedule s barvami, nápisy či písmeny. Tyto cedule v podstatě suplovaly jakési čtecí zařízení, protože pomáhaly divákům orientovat se v tom co a kdy křičet. Díky tomu už nevypadalo povzbuzování jako náhodné výkřiky jednotlivců, ale když celá tribuna křičí do rytmu, už to má svou sílu. Barevné pompony (které laici označují za třásně) pak zdůrazňovaly pohyby cheereladers.
Tyto pohyby se postupně stávaly propracovanější a inspirovaly se v tanci i v gymnastice. Různé skoky, akrobatické prvky a nakonec i zvedačky (tzv. stunty) a pyramidy zvyšovaly diváckou atraktivitu cheerleaders, kteří tak mohli s fanoušky lépe pracovat.
Johnny Campbell na fotce, kterou můžete najít kdekoliv na internetu
Lawrence Herkimer předvádějící svůj pověstný skok známý dodnes jako "Herkie"
Cheerleaders oslavující vítězný touchdown manickým poskakováním
Osamělý cheerleader snažící se v roce 1932 organizovat divácký pokřik
Cheerleaders Columbia University v roce 1920 i s týmovým maskotem (první zleva)
Pom-pomy se brzy staly symbolem cheerleadingu
V dnešní době, kdy většinu cheerleaders tvoří ženy, je téměř nepředstavitelné, že šlo původně o ryze mužskou záležitost.
Ženy se ve větší míře začaly v cheerleadingu objevovat až ve 40. letech, a to v souvislosti s druhou světovou válkou. Ta způsobila, že byli mnozí muži z univerzit verbováni na frontu, a mužských cheerleaders tak byl najednou nedostatek. Dnes v cheerleadingu jednoznačně převažují ženy.
Týmy, které jsou složené pouze z žen, jsou označovány jako „all-girl“, zatímco týmy, které mají i muže nazýváme „co-ed“ (z anglického co-education = vzdělávání studentů obou pohlaví). Plně mužské týmy (někdy se jim říká „all-boy“) jsou spíše rarita a jsou občas k vidění v Asii.
Cheerleading, to je když holky zvedají holky
Cheerleading, to je když kluci zvedají holky
Cheerleading je když holky zvedají kluky co zvedají holky
Cheerleading je velmi pestrý a komplexní sport, který v sobě zahrnuje množství aktivit vyžadujících různé silové schopnosti.
Partnerstunt
(Liberty)
Partnerstunt
(Extention)
Partnerstunt
(Cupie)
Groupstunt
(Scale)
Basket toss
(Salto)
Double partnerstunt
(Heelstretch)
Je. Jako všechno, když se to dělá blbě. Naším cílem ale je, aby nám lidi odcházeli z tréninků ve stejném stavu, jako na ně přišly, a proto dodržujeme všechna základní bezpečnostní pravidla - trénujeme na měkkém gymnastickém koberci, věnujeme část přípravy nácviku správného chytání, klademe důraz na techniku provedení prvků a hlavně po nikom nechceme takové věci, na které nestačí. Jistě, že občas někdo přijde k nějaké té bouli nebo modřině (stejně jako v jiných sportech), ale závažné úrazy nemáme.